Desítka Holí

Tato dryáda nese na svých bedrech tíhu celého miniaturního světa. Její přetížené větve se ohýbají pod těžkými stavbami. Stará se o blaho bytostí, které obývají věže vybudované v jejích větvích, a živí je svou mízou proudící větvemi a listy. Jejich duše jsou písně, které z jejího srdce stoupají ve spirále vzhůru korunou. Do kořenů se jí však vkrádá ponurý chlad a její břemeno ji tíží. S námahou se napřimuje, aby spatřila slunce, jehož oheň by jí mohl pomoci překonat těžké časy.

Hole jsou zapálené pochodně, jejich oheň však už dohořívá, jako by z velkého požáru zbylo jen pár doutnajících uhlíků. Tolik toho od ní chtějí a tolik toho potřebují! Snaží se ze všech sil udržet hlavu zpříma a zůstat ve spojení se zdrojem tvořivosti a výživy.

Přehánění, přetěžování, zatížení přílišnou zodpovědností, dělání věcí zbytečně složitým způsobem. Bytůstky, které žijí v jejích větvích, možná vůbec nepotřebují, aby se o ně neustále starala a živila je, i když to ona pokládá za svou povinnost. Je to její svobodné rozhodnuti, své břemeno si na sebe vzala dobrovolné a ví, že v sobě má dost síly na to, aby ho unesla. A také má dost síly na to, aby sama vzkvétala.