Devítka Mečů

Bouřlivým nebem
krouží bliž a blíž vrány,
jež věští hrozbu zmaru,
a v jejich křiku snad
rozhřešení uslyšíš:
Neboj se budoucností,
jejích darů.

Vířivá mračna na obloze se táhnou do nedohledna. Zlověstnou hradbou bouře prosvítá jen nepatrný záblesk naděje, zářivé oko uragánu vysoko na nebi. „Pojď za mnou, pojď se mnou," slyší zblízka skřehotavý šepot vrány. „Ukážu ti cestu." S úzkostí pohlíží vzhůru, těká pohledem, nevnímá, že se mu nabízí pomoc, jak projít temnou nocí duše. Pevně svírá meč schovaný pro jistotu v pochvě. Snadno by jej mohl vytasit a jeho jasné ostří by mu posvítilo na cestu. On však neví o tomto světelném znamení, které třímá ve svých rukou, nebo je příliš bázlivý a strachy rozechvělý, aby s ním dovedl zacházet.

Svírá ho úzkost. Meče vytetované na jeho hrudi jsou bodavá znamení smutků a ztrát, které prožívá. V noci ho mučí niterný strach, obavy, pocit viny a nejistota. Je vzdušnou bytostí - jeho křídla by ho měla vynést vzhůru, nebe by měl mít otevřené, před sebou širý obzor a svět svobody. Místo toho si připadá jak lapený v pasti, která se nad ním zavírá se skučením větrů blížící se bouře. A přitom by stačilo, aby se vzdal svých pochyb, a byl by tak svobodný jako vrány, které nerušené stoupají spirálou vzhůru.

V Devítce mečů to vře vnitřní bouří. Je to chvíle, kdy je duše zranitelná a vystavená napospas svým vlastním démonům. Vina a strach ochromují svaly. Zjistěte, kde je příčina vašich obav, co znamenají a z čeho pramení. Uvědomte si, že sílu osvobodit se z těchto okovů máte ve svém vlastním srdci.