Od sebeobviňování k sebeúctě

Připadáte si bezcenní a nemilovaní a myslíte si, že vás ostatní odmítnou? To všechno jsou příznaky prodělaného traumatu. Platí to zejména v případě, že jste byli v raném dětství zneužíváni, zanedbáváni nebo odmítáni.

Falešná domněnka, že jste museli udělat něco špatného, abyste si zasloužili trest, vede k sebeobviňování za trauma. To je samozřejmě nepravdivé a velmi smutné přesvědčení. Takto však lidé, kteří v životě prožili trauma, uspořádávají své vzpomínky na bolestivé zkušenosti.

Takové pocity mohou vést k naučené bezmoci, což je psychologický termín označující rozpoložení, kdy vzdáváte veškeré úsilí a nesnažíte se. Naučená bezmoc může vyvolat depresi, kdy vám přestane záležet na tom, co se vám stane. Chcete změnit svůj život, ale připadá vám to jako marné úsilí, protože pochybujete, že by se něco mohlo změnit.

Některé z následujících procesů by vám mohly pomoci:

Jeden krok za druhým
Představa, že toho musíte zvládnout hodně, může být ochromující, ale mnohem snadnější je představit si, že můžete udělat jednu věc právě teď. Soustřeďte se na to, co děláte v tomto okamžiku, a budoucnost se o sebe postará sama.

Léčení, ne stud
Vyléčit se můžete tehdy, pokud se svým problémům postavíte čelem, ne když se kvůli nim budete trápit. Je to stejné, jako když loupete cibuli - všichni pracujeme na nějakých problémech, ale hezky vrstvu za vrstvou.

Pozor na diagnózy
Dejte pozor, abyste se nepovažovali za zlomeného člověka. Neříkejte "jsem zoufalý/á", raději použijte neosobní frázi "cítím se zoufalý/á". Použitím fráze jsem... se ztotožňujete s danou situací, což se mnohem hůř léčí; fráze cítím se... znamená dočasný stav, nikoliv vaši totožnost.

 - z knihy Nenechte pohasnout svou jiskru, Doreen Virtue

Zdroj: http://andelskydenik.blogspot.cz/2017/04/od-sebeobvinovani-k-sebeucte.html