Pětka Pohárů

Dlouho a s námahou putuje písečnými dunami. Každým krokem se boří do písku, a než se dostane k vodě, rozbolí ji nohy. Dojde až na samý kraj pevniny a tam zůstane stát. Pevné svírá zpola plnou /či poloprázdnou?/ nádobu a bojí se, aby jí nevypadla z prokřehlých rukou a nerozbila se o kamenitý břeh.

Voda u jejích nohou je ledová. Příboj jí smáčí prsty a ještě násobí chlad, který ji mrazí v kostech. Je celá prokřehlá a třese se zimou. Má za to, že se jí do ramen opírá vítr, a neuvědomuje si, že jsou to víly. Jemnými prsty jí sčesávají vlasy a do uší šeptají slova útěchy. Ona je však tak zaujata svým vlastním trápením a smutkem, že nic jiného nevnímá.

Své naděje poslala po moři k druhému břehu. Vypluly na bílé lodi a ona čeká, až se vyslyšené vrátí zpátky. Jestli se vrátí...

Nádobu zatím plní svými slzami. Cítí, jak jí kanou po tvářích, a to jí přináší určité uspokojení. Představuje si, jak v jejích slzách pluje ryba. V duchu ji vidí plavat i v prázdném prostoru nádoby, nespoutanou vodou ani vzduchem. Pak svou slanou oběť pokládá na zem k ostatním.

Pětka pohárů se utápí v lítosti a ztrátě. Je to odmítnutí radosti a propadnutí smutku, jsou to marná přání, myšlenky na to, co by mohlo být, kdyby...