Pohádka od Peťky Václavíkové

Děkuji za krásnou pohádku :o)

V daleké zemi Epenes se rozpínalo velké a mocné království.
Ačkoliv království bylo mocné a rozlehlé, její obyvatelé nebyli šťastní. Před mnoha lety se král rozhodl, že získá všechny okolní země a utvoří tím krásné nové království.Jenže královi nedošlo, že s válkami přicházejí také boje, vraždy, plenění půdy a další ošklivé věci. Tak se stalo, po čtyřicetiletých válkách, že se král stal nejmocnějším vládcem s největší zemí široko daleko, ale jeho země byla mrtvá – ptáci a ostatní zvířata zmizela, půda přestala rodit nové sazeničky, stromy začaly umírat a lidé, kteří neměli co jíst, začali pomalu umírat s nimi. Po celém království zavládl chaos. Lidé se začali starat jen sami o sebe, kradli, lhali, zabíjeli … to
vše sledovala mladá princezna Yerwin ze svého královského paláce. Byla to pozoruhodná princezna – svojí krásou zastiňovala všechny ostatní dívky, svýma modrýma očima uhranula každého mládence, a když tančila, tak připomínala vílu. Přesto se jí všichni stranili. Princezna si často povídala sama se sebou, v noci vykřikovala ze spaní a přes den vyprávěla všem, neskutečné příběhy z nádherného světa, který věřila, že existuje. Nikdo už ji nechtěl poslouchat, protože v kontrastu s jejich ubohým světem plný trápení se jim něco tak krásného zdálo být až příliš nemožné. Jediný, kdo princeznu poslouchal, byl mladý sluha Kirían, který byl do princezny zamilovaný. Každý den s ní chodil do zahrady, ze které už zbyly
jen chodníky a seschlé rostliny a snažil se, spolu s princeznou, oživovat dotyky pahýly stromů.
„ Dnes jsem byla zase v bílém království, Kiríane“ začala princezna a poskočila zvesela k pozůstatku stromu, který stál blízko fontány, ve které už voda dávno nebyla.
„ Vyprávěj, princezno“ odpověděl Kirían a začal zkoumat strom, který princezna začala hladit.
„ Všichni lidé se mají krásně, chodí pěkně upravovaní, ženy nosí bílé čelenky s krásnými šperky… víš, oni tam nosí skoro všichni bílou barvu… muži jsou vysocí s pronikavýma očima a děti si okolo nich vesele hrají… všichni jsou šťastní, smějí se a mají se rádi. Dnes jsem byla u nich na zahradě. Mají tam jednu obrovskou, která patří úplně všem. Ty stromy! Kiríane, kdybys viděl ty stromy! Obrovské, nádherně zelené a okolo nich se třepotají malé světýlka, jsou to prý malé víly a vílové, kteří se o strom starají. Každý člověk, který přijde do zahrady, pohladí strom, a tím se počet světýlek zvýší. Čím víc světýlek strom má, tím je šťastnější,
proto lidé chodí i k těm, které moc nesvítí a pečují o ně. Bohužel tady u nás to moc
nefunguje…“ povzdechla si princezna a přestala hladit seschlý strom. Kyrían se díval na princeznu a přemýšlel jak je krásná i když je smutná ze stromů.
Buch! „Co to bylo za ránu?“ zeptala se princezna.
Kyrían byl na vážkách, zda princezně říct, co se děje ve městě. Nespokojenost lidu se čím dál víc zvyšovala a nyní se po městě šířilo, že království má tajné zásoby jídla a tak se lidé snažili dobýt hradby.
Co ji má odpovědět? Jak ji to jen říct? Vždyť princezna nebyla venku za hradbami města již celý rok. Její otec ji zakázal návštěvy do města od té doby, co lidé začali být agresivní a ve městě již nebylo bezpečno. Také se obával, že kdyby princezna viděla pravdu, jak to doopravdy vypadá s okolním světem, přestala by být tak veselá jak je teď.
Kyrían se rozhodl, že princezně všechno řekne. A tak začal s vyprávěním, které trvalo až do pozdní noci…
Po Kyríanově vyprávění byla princezna celá rozrušená. Stála před oknem ve své komnatě a dívala se na svítící město. „Kyrían vyprávěl, že všichni lidé jsou teď nešťastní a zlí. To přece nemůže být pravda. Vždyť v každém domečku musí být alespoň trochu radosti. Lidé mají rodiny, děti, vždyť se přece musí mít rádi…“ přemýšlela princezna nahlas.
Nakonec se převlékla do noční košile a šla spát. Té noci se v princeznině pokoji stala zvláštní věc. Když hluboce spala, že ji nemohla probudit ani myška, která pobíhala po pokoji a ňufala něco k snědku, tak se u její postele objevilo 7 postav. Postavy byly zahaleny do bílých plášťů - byly to tři ženy, tři muži a jeden malý klučík. Postavili se kolem princezniny postele a začali si pomalu vykládat, sálalo z nich krásné stříbrnomodré světlo. Po chvíli natáhli ruce nad princeznu, pozdravili ji a byli pryč.
Když se Yerwin ráno probudila, cítila se krásně uvolněná a šťastná.
Najednou se po celém jejím těle začalo rozprostírat teplo a z princezniny hrudi začala vystupovat malá zlatá létající kulička. O tomto tajemství nikdo nevěděl, ani Kyrían.
Vždycky, když lidé viděli princeznu, jak si vypráví pro sebe, neviděli zdaleka to, co by vidět měli. Princezna si vykládala s Eiou – svou „malou víličkou“, jak ji princezna říkala. Vždy když princezna potřebovala s něčím poradit, pomoct, nebo ji bylo jen smutno, stačilo na ni jen pomyslet a Yerwin začala cítit, jak ji začíná být teplo – tak poznala, že Eia přichází. Princezna nevěděla odkud její „vílička“ pochází, kde bydlí, ale měla takové tušení, že nebude z jejího světa. Věřila totiž, že bílé království, které vídává ve snech, je opravdové a vždy, kdy se podívala na Eiu, tak tomu věřila čím dál tím víc.
„ Nazdárek“ zazpívala Eia „ sbal si ty nejpotřebnější věci a vyraž na cestu“.
„ Proč? zeptala se princezna.
„ Máš důležitý úkol, který pomůže k uzdravení království, a proto se musíš vydat na cestu, během níž získáš 3 důležité věci.“
Jak rychle se Eia objevila, tak také zmizela. Princezna na nic nečekala, pochopila, že to bylo důležité sdělení a rychle se šla sbalit…
Princezna byla na cestě již čtvrtý týden, když došla k velké řece, přes kterou nevedl žádný most.
Co teď? Jak jen se dostanu přes tu řeku? přemýšlela. Chvíli se rozhlížela po okolí a uviděla hromadu dřev. Udělám si vor! napadlo princeznu. Bohužel stavba voru nebyla tak jednoduchá, jak si princezna myslela. Když už se schylovalo k večeru Yerwin byla celá utahaná, hladová a bez voru. Našla si proto strom, na který by si mohla vylézt a tam přenocovat, aniž by se bála různých zvířat. Když o tom tak přemýšlela, tak si říkala, že je zvláštní, že už dlouhou dobu neviděla skoro žádné vesnice ani zvířata. Čím více se vzdalovala od svého království, tím hůř země vypadala. Přemýšlela ještě dlouho do noci, ale už nevěděla, jestli je opravdu vzhůru, nebo už spí. Opět se ji zdálo o krásném městě a navíc také o krásném mladíkovi, který nosil nádhernou bílou čelenku s křišťálovým šperkem. Yerwin se
moc líbil. Mladík k ní přišel ve snu a pověděl ji, jak si postaví vor.
Jakmile se Yerwin vzbudila, hned se šla pokusit postavit plavidlo podle rad neznámého mladíka. Najednou ji práce šla sama od ruky, nitě se jí nerozmotávaly a po několika hodinách měla pevný vor. Princezna, nadšená svým úspěchem, si nevšimla, že se k ní žene obrovská bouře. Naskočila zbrkle na plavidlo a začala se odstrkávat k druhému břehu. To už u ní ale byla bouřka, která rozdmýchala vlny v řece. Princezně vypadla tyč z ruky a měla jen tak co dělat, aby se na voru sama udržela. Princezna byla uvězněná na řece a nechala se unášet proudem.
Po celém dni, kdy princezna byla uvězněna na svém vlastním plavidle se řeka začala zužovat, až z ní zbyla jen malá říčka, pro kterou už byl i princeznin vor příliš velký.
Yerwin vystoupila na břeh a vydala se po proudu řeky. Když šla asi hodinu, řeka najednou vyschla. Když se princezna podívala co je před ní, uviděla jen poušť bez jediné rostlinky.
Najednou se objevila Eia. Nic neříkala, jen poletovala kolem princezny a pak uletěla směrem do pouště.
„Počkej!“ „neopouštěj mě, mám strach…“ začala křičet Yerwin a utíkala za ní.
Po dvou dnech v poušti byla princezna na pokraji svých sil. Udržovala ji pouze myšlenka na
krásného mladíka, který se jí objevoval ve snech čím dál víc.
Kam to vlastně jdu? Má tohle vůbec smysl? Už jsem na cestě několik týdnů a stále jsem nezískala ani jednu věc, o které mě říkala Eia. Jak pak můžu zachránit své království?
„Ssssssssss“ ozvalo se přímo pod princezninýma nohama. Yerwin ztuhla a bála se podívat dolů.
„Ssssstojíš mi na ocásssssku“ ozvalo se znovu.
Princezna sklonila hlavu a pomyslela si, že to je její konec. Stála na hadím ocasu!
„Ssssslez ze mě! Hned!“ zasyčel had.
Nebudu přece dělat žádné unáhlené pohyby, pěkně v klidu, přemýšlela princezna.
„Ssssleeez. Hned!“ zasyčel had zlostně a vycenil zuby.
„Ne, prosím, neubližuj mi!“ zakřičela princezna a odskočila od hada. Jak byla princezna vystrašená, tak ji neposlouchaly nohy a místo skoku, který by ji vzdálil od hada, akorát povyskočila a dopadla přímo před hada. Ten se k ní začal pomalu přibližovat. Princezna jen seděla a nebyla schopna pohybu. Začala si prohlížet hadovo barevné zbarvení, bílou lysinku na hlavě, krásné černé oči a byla jím tak uchvácená, že si ani nevšimla, že se had zastavil.
„Ty nemáš strach. Proč?“ řekl zmateně had.
„Jsi krásný. Líbíš se mi“ odpověděla princezna. V tu chvíli se objevila Eia. Vyletěla z princezny přímo k hadu, kterému se posadila na vrcholek hlavy.
„Už ji nestraš, moudrý duchu, jak vidíš, princezna prošla další zkouškou“ zazpívala Eia a začala se smát.
„Dobrá tedy“ řekl had „ přeji Ti vše nejlepší na Tvé cestě princezno!“
„ Jenže já nevím kam jít, ani co dělat… ve svých snech jsem viděla mé království - celé zpustošené a bez života. Je to tak i ve skutečnosti?“ zeptala se Yerwin.
Nikdo nic neříkal, jen vílička smutně pokývala hlavou.
Princezna začala plakat. Myslela na všechny své milované lidi, stromy, zvířata, a na to, že už nejsou, stejně jako celé království…
Co to je? Princezna zpozorněla a poslouchala zvláštní zvuk, který jakoby vycházel ze země pod ní. Podívala se dolů a s úžasem zjistila, že ze slz, které dopadly na půdu, začaly vyrůstat malé zdravé stromečky a z prohlubně, která vznikla v písku při princeznině doskoku, začala prýštit voda. Najednou se celé okolí rozzářilo stříbrnomodrým světlem a před princeznou se objevil tři muži, tři ženy a krásný mladík, který se princezně zdál ve snech.
„ Jsi na konci své cesty, princezno“ řekl nejstarší z mužů. „ Na své cestě jsi získala tři velmi důležité věci, bez kterých bys nebyla schopná stvořit nový život ze svých slz.
„První věc, kterou jsi získala při stavění voru, je trpělivost.
Jako další ses naučila porozumění. To, že ses nebála velkého hada, i když vypadal, že Tě chce uštknout a na místo toho jsi ho měla ráda, bylo velmi odvážné a také to prověřilo tvé srdce, které je otevřené všem tvorům a bytostem.
Poslední zkoušku vidíš před sebou. Jen člověk s velkou pokorou a láskou dokáže dát život novým věcem. Tvůj svět zanikl, ale ty jsi předurčená k vytvoření nového světa, který bude stejný jako ten náš, který vídáváš ve svých snech. Svět, kde převažuje láska.“
Princezna poslouchala každé slovo, které ji moudrý pán říkal, přitom ale, koutkem oka, sledovala mladíka ze snu.
„ A abych nezapomněl“ řekl starý pán „ tohle je Natanael, princ našeho království, zůstane tu s Tebou a bude Ti pomáhat s vytvářením nového světa až do doby, kdy se váš a náš svět spojí
a všichni bytosti budou spokojeny.“
Po těchto slovech Yerwin dostala nádhernou čelenku s duhovým kamenem a rozloučila se se staršíma. Jakmile starší odešli, Natanael se naklonil k Yerwin, nasadil ji čelenku na hlavu, která se po dotyku s princeznou rozzářila.
„Miluji Tě“ pošeptala Yerwin.
„Já Tebe taky“ odpověděl Natanael a princeznu políbil.
Při jejich polibku se oba rozzářili duhovými barvami, které dávaly život dalším rostlinám, a z pouště se díky jejich lásce začal tvořit nový, krásný svět…