Poselství archanděla Michaela o nevyváženém dávání a přijímání

Rádi bychom vám připomněli, jak je důležité veškeré posvátné dávání vyvážit stejně tak posvátným přijímáním. Mnozí z vás dávají a dávají, obětují se pro druhé, dělají všechno, co jim na očích vidí, ale sami na sebe zapomínají a zanedbávají se. Nedovolí si nic přijímat. Nedovolí si těšit se z něčeho jiného než z dávání druhým. Nad komplimenty či poděkováním ze strany druhých jen mávnou rukou a považují za samozřejmé, že pomohli. Ale tím, že si nedovolí zpětně něco přijmout, shazují svou vlastní hodnotu. A to není dobré.

Nejprve se zamyslete, proč vlastně tolik dáváte, i když jste kolikrát až vyčerpaní a jdete až za své limity. Děláte to, protože to opravdu dělat chcete a protože vás to těší, a nebo proto, že máte strach, co by tomu druzí řekli, kdybyste to neudělali, a jak byste se cítili, kdybyste nedostali jejich uznání a ocenění? Děláte to opravdu z lásky a nebo se někde uvnitř vaší mysli ozývá hlásek, který vás straší tím, že budete špatní lidé, když nebudete dávat druhým? Uvědomte si, že v těchto dvou věcech je velký rozdíl. Pomáháte-li z lásky a z radosti, protože sami cítíte, že jí máte na rozdávání, je to skvělé. Taková pomoc a dávání jsou v souladu s vaším životním posláním a přinášejí mnoho dobrého druhým lidem i vám samým. Avšak pokud pomáháte druhým ze strachu, že budete v opačném případě odsouzeni a označeni za špatného člověka, nepřinesete nic dobrého jim ani sobě. Zavděčíte se pouze svému egu, v němž je uložen program, který jste kdysi od někoho přijali.

Kdo vás naučil, že druzí jsou cennější a důležitější než vy? Kdo vám namluvil, že se musíte rozdávat a obětovat až za hranice svých možností, "abyste byli dobří lidé"? Kdo vás strašil odsudky a pohrdáním, aby vám vnutil takový program?

Někteří z vás mají strach, že když si dovolí mít radost ze sebe samých a ze svých schopností, nebo přijímat komplimenty, stanou se z nich sebestřední a namyšlení lidé. Je však velký rozdíl mezi namyšleností a zdravým uctíváním sebe sama. Vážíte si druhých a oceňujete na nich jejich schopnosti? Mnozí z vás určitě ano. Ani by vás nenapadlo nemít úctu k druhým a nevážit si jejich pomoci. Tak proč to děláte sami sobě? Proč znevažujete sami sebe a své schopnosti a odmítáte si připustit upřímné ocenění? Proč se bojíte ctít sebe samé?

Většinou myslíte hned na ten nejhorší scénář - co by se mohlo stát nejhoršího, kdybych si dovolil/a uznat a ocenit své schopnosti a svou dobrotu? Hned vidíte před očima, jak byste byli namyšlení, jak by vás ostatní soudili, jak byste byli sobečtí /tak jako tamten člověk, kterého znáte a který se stal sebestředným/ atd. Vybavíte si hned všechny možné negativní příklady, kterými se necháte odradit a kterými si odůvodníte správnost svého nepřijímajícího postoje. Uvědomte si však prosím, že toto jsou velmi extrémní příklady. Proč byste měli hned skončit jako sebestřední sobci, kdybyste si dopřáli trochu své vlastní lásky? To je přece hloupost. Není důvod mít strach z lásky. Máte-li se opravdu upřímně rádi a vážíte-li si svého života, pak máte také zdravou úctu k druhým a všechny vaše činy včetně dávání vycházejí z této zdravé úcty a lásky. A to je mnohem lepší než přehnaně dávat kvůli strachu z následků opačného extrému.

Někteří druhým přehnaně pomáháte, protože jste závislí na jejich uznání a ocenění. Cítíte, že za něco stojíte, jen tehdy, když někomu pomáháte. To také není zdravé. Pomáhat druhým je skvělé, avšak pokud je to pro vás zdroj pocitu vlastní hodnoty, upadáte do závislosti a stáváte se obětí, která MUSÍ pomáhat, jinak by nestála za nic. Máte-li skutečně konat své životní poslání a přinášet světu dobro, je třeba, abyste závislí nebyli. Potřebujete být sebevědomí, svobodní a uvědomělí. K tomu se však nedopracujete tím, že se budete rozdávat druhým a hledat u nich uznání. Když vás druzí neocení, připadáte si pak bezcenní a ponížení. O to více se pak snažíte dělat pro ně všechno, co chtějí. Tím jim však ve skutečnosti nepomáháte. Když dáváte druhým na úkor sebe samých, svého času, své energie, svých peněz atd., pak to není skutečná pomoc. Skutečně dobrá pomoc je jen taková, kterou druhým prokazujete s vědomím vlastní hodnoty, s veškerou láskou a potěšením a s pocitem, že jim skutečně pomáháte ke změně.

Ne vždy druhým pomůže, když uděláte to, co po vás chtějí. Zdvořilé a láskyplné odmítnutí z vaší strany jim může v některých případech velmi pomoci, protože si uvědomí, že i oni mají moc nad svým životem a že i oni jsou sami schopni naplnit své potřeby. Když si zvyknou na to, že vás mají po ruce a že vždy uděláte to, co po vás chtějí, přestanou spoléhat sami na sebe. Tím se vzdávají své vlastní odpovědnosti a stávají se závislými na vaší pomoci. Myslíte, že je to pro ně a pro jejich život dobré? A co víc, přestanou si vás vážit. Budou po vás chtít víc a víc a vy budete dělat víc a víc, jen abys te nepřišli o jejich přízeň. Vznikne mezi vámi nezdravá spoluzávislost, ve které je štěstí jednoho závislé na druhém.

Nebojte se, že byste tím, že si dovolíte sami přijímat, někomu něco vzali nebo způsobili. Zdroj lásky i hojnosti poskytuje Vesmír každému z vás. Nikdy nejste zodpovědní za následky cizích rozhodnutí. Když odmítnete pomoci někomu, kdo by se očividně měl začít spoléhat sám na sebe a převzít odpovědnost za svůj život, prokazujete mu tím velkou službu. Také mu tím dáváte najevo: "Věřím, že jsi silný a schopný a že to dokážeš.", což je jistě mnohem pozitivnější než "Vím, že jsi slabý a že to nedokážeš, tak to udělám za tebe." I když si to daná osoba možná neuvědomuje, hluboko uvnitř ví, že je za svůj život zodpovědná sama a že když její žádost neodmítnete a řešíte její problémy za ni, přichází o možnost se rozvíjet. A pak se kvůli tomu zlobí.

Nebojte se odmítnout, když to tak cítíte. Nemějte strach z reakce druhého člověka, který je možná jen vystrašený a nejistý a který si příliš nevěří. Potřebuje se to přece naučit. Prokážete mu tak mnohem lepší službu než kdybyste mu vzali příležitost k růstu, která mu do života přišla s jistým účelem.

Stejně tak program "Dávej, abys byl dobrý člověk" působí ve vašem životě nezdravou nerovnováhu. Možná jste prošli výchovou /rodinnou, náboženskou či společenskou/, která vám do mysli vštípila pocit, že vaše hodnota je závislá na míře dávání druhým - což pak vede k výše popsaným jevům spoluzávislosti - a že dovolit si přijímat a chtít něco pro sebe je známkou sobectví a sebestřednosti. Takový program říká: "Na mně nezáleží. Jsem tu proto, abych pomáhal/a druhým. Já nesmím nic chtít, protože jinak bych byl/a sobec. Když dávám, jsem správný člověk. Když pomáhám druhým, musí mi to stačit ke štěstí. Já mohu strádat, ale nesmím dopustit, aby strádali druzí. Když jim nepomůže nikdo jiný, musím to udělat já. Byl/a bych zodpovědný/á za jejich problémy, kdybych jim nepomohl/a. Byl/a bych špatný člověk, kdybych to pro ně neudělal/a. Když jsou druzí šťastní, jsem šťastný/á i já /bez ohledu na to, jak moc sám/sama strádám/. Druzí jsou důležitější než já. Na mně nesejde. Kdybych se staral/a o sebe, byl/a bych sebestředný/á." apod.

Tento program je sám o sobě silně nezdravý a nevyvážený. Ponižovat a zanedbávat sebe je stejně tak nezdravé jako ponižovat a zanedbávat druhého člověka. Tento program vůbec nebere v úvahu tu nejdůležitější věc - sebelásku. Místo toho vás zastrašuje řečmi o sobectví. Je ohromný rozdíl mezi sobectvím a zdravou sebeláskou! Sebeláska je léčivá síla. Je to stejná síla, kterou dáváte druhým, když je upřímně milujete a od srdce jim něco dáváte. Sebeláska je láska, kterou dáváte sobě samým. Sobectví naopak vychází ze strachu, že sami nebudete mít něčeho dost, a tak musíte chtít co nejvíce a co nejméně druhým dávat, abyste neměli málo. Sobectví vychází z myšlení na nedostatek, sebeláska vychází z víry v dostatek pro všechny.

Sobectví říká: "JEN na mně záleží."

Sebeláska říká: "I na mně záleží."

Sobectví říká: "Jsem VÍCE důležitý/á NEŽ ostatní."

Sebeláska říká: "Jsem STEJNĚ důležitý/á JAKO ostatní."

Přílišné dávání, kterým se tolik pyšníte, je stejně tak škodlivé jako přílišné přijímání. Přitom však přehnané dávání berete jako ctnost, ne-li samozřejmost. Možná vás učili, že rozdávání se a obětování se je velmi žádoucí a budete tak společností dobře přijímáni a oceňováni. Naučili jste se, že za něco stojíte, jen když vaši cenu uzná někdo jiný. Nastal však čas, abyste se tohoto starého přesvědčení zbavili a nahradili ho mnohem zdravějším přístupem, který je ohleduplný nejen vůči druhým lidem, ale i vůči vám.

Strach, že skončíte stejně jako někteří jedinci a ztratíte pokoru, může být velkou překážkou. Kvůli obavě, že ztratíte pokoru a úctu k druhým lidem, můžete setrvávat v onom starém programu, jen proto, že vám připadá přijatelnější být neohleduplní vůči sobě než být neohleduplný vůči někomu jinému. Je ale velký rozdíl mezi pokorou a ponižováním se.

Ponižování se říká: "Nejsem důležitý/á."

Pokora říká: "Jsem důležitý/á, ale mám na paměti i hodnotu druhých lidí."

"Dovolit si přijímat" neznamená automaticky "ztratit pokoru". Některým lidem ve vašem životě se to možná stalo, a tak máte strach, abyste nedopadli jako oni. My vám však ručíme za to, že pokud budete věrní svým hodnotám, budete mít nadále rádi druhé lidi a pouze se začnete stejným dílem starat i o sebe samé, vůbec vám nehrozí, že byste o pokoru přišli. Můžeme na vás také dohlédnout, pokud byste si to přáli, a v případě potřeby vám připomenout nutnost zdravé rovnováhy. Nemáte se čeho bát. Je-li vaším záměrem láska ke všem lidem, tedy k sobě stejně jako k druhým, je to zcela zdravý záměr a není důvod se bát sobectví nebo ztráty pokory .

"Dovolit si přijímat" neznamená "začít všechno škudlit pro sebe". Když máte sami k sobě úctu a dovolíte si přijímat, neuzavíráte se sami ve svém světě a nebráníte se tím druhým lidem. Víte sami, že jste s druhými lidmi rádi a pomáháte jim rádi. Je naprosto v pořádku dopřát si chvíli v klidu a dát si potřebnou péči. Tím také někomu pomáháte - sami sobě. Možná si říkáte: "Když se budu starat o sebe, zanedbám tím někoho jiného." Ale pokud se staráte o jiné, když to přitom sami potřebujete, zanedbáváte tím sebe. Vy jste přece také člověk :) Dovolíte-li si načerpat novou energii, oprostit se od věcí, vztahů a situací, které vás jen vyčerpávají a nemají žádný větší smysl, a dávat si tolik potřebnou lásku, prospějete tím každému mnohem více než nezdravým sebeobětováním. Naučíte se rozlišovat, kdy je vaše pomoc skutečně potřebná a kdy je to jen nezdravá oběť, která nikomu neprospívá.

"Dovolit si přijímat" neznamená "dát najevo, že jste slabí a neschopní." Když něco potřebujete, je to zcela lidské a přirozené. Když potřebuje pomoci někdo druhý, také si o něm přece nemyslíte, že je jen slabý nebo neschopný. Pomůžete mu, on se postaví zpátky na nohy, projeví vám svou vděčnost a oba pokračujete dál. Na tom není vůbec nic špatného. A pokud jste vy sami v pozici člověka, který potřebuje pomoc, je třeba vzdát se pocitu přehnané hrdosti a neporazitelnosti a potřebnou pomoc také přijmout.

Setkali jste se někdy s člověkem, který zcela očividně potřeboval pomoc a stál o ni, ale když jste mu ji nabídli, tak pouze statečně mávl rukou a řekl: "To je dobrý..." s hrdým úsměvem na tváři? Jak jste se cítili? Přesně tak se cítí Vesmír, když vám přináší pomoc, o kterou jste prosili, ale kterou pak statečně odmítáte s postojem "To je dobrý." Když si nedovolíte přijímat, nemůže vám nikdo pomoci. A nemůžete se pak ani divit, když vám nikdo nepomáhá. Pokud odmítáte pomoc ze strachu, že se projevíte jako slabí nebo neschopní, a s přesvědčením, že musíte zůstat silní, hrdí a neporazitelní, pak budete nadále zbytečně ztrácet energii a budete se cítit opuštění a bezcenní. Komu tohle pomůže? Byli byste vy rádi, kdyby někdo odmítl vaši pomoc, která by mu zcela jistě pomohla posunout se v životě dál, jen kvůli pocitu hrdosti? Asi moc ne, viďte?

"Dovolit si přijímat" neznamená "někomu brát". Pokud máte strach, že byste někoho připravili o energii nebo čas, vzpomeňte si na chvíle, kdy jste sami někomu pomáhali a kdy jste cítili úžasný pocit naplnění. Uškodil vám nějak ten člověk tím, že přijal vaši pomoc? Ne. A stejně tak ani vy nikomu neškodíte, když přijímáte jeho pomoc. Je to naprosto zdravé a prospěšné pro obě strany. Pokud někdo nemá dost energie nebo času na to, aby se vám věnoval, může vám to říci a třeba vám doporučit někoho jiného. I to je v pořádku. Nikomu neubližujete ani sami sebe neponižujete, když přijímáte pomoc, kterou potřebujete.

"Dovolit si přijímat" neznamená "začít POUZE přijímat." Je dobré mít na paměti, že abyste mohli přijímat, je třeba i něco dávat, tak aby byla zachována zdravá rovnováha. Ale stejně tak to platí i obráceně. Abyste mohli dávat, potřebujete také přijímat. POUZE dávat a POUZE přijímat je stejným dílem nezdravé. Jsou to extrémy celé nerovnováhy. Když se naučíte stejným dílem dávat i přijímat, zajistíte si tak dostatek všeho potřebného pro svůj život. Když víte, že jste schopni dávat a pomáhat, a stejně tak víte, že umíte přijímat a nechat si pomoci, máte jistotu, že vždy bude ve vašich silách zajistit vše potřebné pro zdravou rovnov&aa cute;hu ve svém životě, a tím také dát příklad dalším lidem, kteří se vámi mohou inspirovat a mohou rovněž nastolit zdravou rovnováhu ve svých životech.

Rozhodněte se teď, že si budete cenit druhých i sebe samých. Rozhodněte se pro lásku, která je tady pro všechny, včetně vás. Rozhodněte se, že si vážíte všech lidí, a právě proto nebudete už pokračovat v tomto nezdravém postoji, který vám ubližuje. Pomůže to vám a pomůže to i všem ostatním, protože jim ukážete, že existuje jiná a mnohem zdravější cesta. Vzdejte se svých omezujících přesvědčení, která vám bránila v přijímání lásky a hojnosti. Dovolit si přijímat stejně tak jako dávat znamená mít úctu k rovnováze a k životu samému. Pro život sám je tato rovnováha naprosto nezbytná. Je t o jedna z lekcí, které se v tomto životě učíte. Není třeba si něco vyčítat nebo něčeho litovat. Otevřete se této lekci a naučte se něco nového. Procvičte si to a aplikujte to na svůj vlastní život. Posunete se o mnoho dál, váš život bude oplývat láskou a hojností, a stejně tak budete inspirací pro všechny ostatní, s nimiž svá nová poznání můžete dále sdílet.

Mějte se rádi stejně tak jako máte rádi druhé. Mějte k sobě stejnou úctu, jakou máte k druhým. Když pomáháte druhým, dovolte i sobě samým přijmout pomoc. Když najdete tuto zdravou rovnováhu a naučíte se ji udržovat, získáte tím další pevný základ pro své úžasné životní poslání. A to je jistě velmi krásný cíl.