Dvojka Mečů

Stojí v cestě a odrazuje každého, kdo se přiblíží. Jeho zahalená postava působí zatvrzele a neústupně. Dva meče zkřížené na znamení zakázaného vstupu se ocelové blyští. „Chce snad někdo projít?" ptá se a oči i zuby mu při tom blýskají, jako by se v nich odráželo dvojité ostří. Dál stoji pevně a nepohnutě, jako by byl z ocele, ukován stejné jako jeho meče. V okolních stromech se kroutí a svíjejí lesní duchové. Snaží se doslat z dosahu chladné ocele, co nejdál od ledové postavy.

Dvojka mečů ukazuje na patové postavení, slepou uličku. Ani jedna strana není ochotna udělat kompromis, jenže dokud někdo neustoupí, není možné pokračovat. Je to strnulá rovnováha, podivný tanec, v němž se tanečnici pokoušejí vypadat přirozeně a ladně, a přitom neustoupit o jediný krok. Je to popírání pravdy, vyhýbání se něčemu, co máte jasně před očima nebo co skrýváte ve svém srdci.

„Otevři oči," naléhá labuť a podává vám květinu, vlčí mák, který je znamením věčného spánku. Tak bude vypadat váš život, když budete vzdorovité trvat na svém a neustoupíte.

„Otevři srdce," naléhá labuť a nabízí vám tlukoucí drahokam, srdce, které však přestane bít, bude-li v něm touha pouze brát, a nikoliv dávat.